Webové stránky a nekonečné lišty

Otevřete web a ještě než si stihnete přečíst první písmeno, už na vás vyskakuje lišta. Cookies lišta. Má dvě tlačítka – „Přijmout vše“ a „Nastavení“. To druhé vypadá nenápadně, ale když na něj kliknete, ocitnete se v menu dlouhém jako rodokmen šlechtického rodu. A tak většina z nás rovnou mačká „Přijmout vše“, protože máme v plánu si jen přečíst recept na bábovku, ne absolvovat školení o ochraně dat.

Proč to vlastně děláme? Ne proto, že bychom chtěli, aby si nás web pamatoval navždy. Ale proto, že EU řekla: „Každý má právo vědět, co se s jeho daty děje.“ Výsledkem je, že my to sice víme – ale jen teoreticky. Prakticky jen klikáme, abychom se dostali k obsahu, a moc nepřemýšlíme, co jsme právě odklepli.

Cookies jsou malé soubory, které si váš prohlížeč ukládá, aby si web pamatoval, že jste to vy. Díky nim si nemusíte pamatovat hesla, košík vám neuteče a reklamy na ponožky vás pronásledují ještě půl roku. Jsou dobré, špatné i podezřelé – a my je často házíme všechny do jednoho košíku s nápisem „Přijmout“.

Nekonečné lišty na webech se z nás staly reflex. Oči už je skoro ani nevidí. Ruka ví, kam kliknout. Mozek ani nedostane šanci něco namítnout. A proč? Protože rychlejší než přemýšlet je prostě pokračovat. A pokud vás někdy napadlo, že byste si lištu opravdu přečetli – možná jste to udělali jen jednou. A pak už nikdy.

Takže ano, klikáme dál. Ne proto, že bychom byli líní, ale proto, že internet je maraton mezi obsahem a lištami – a my chceme být u cíle dřív, než se nám vypne obrazovka.